REKONSTRUKCE INTERIÉRŮ JANÁČKOVA DIVADLA, BRNO

REKONSTRUKCE INTERIÉRŮ JANÁČKOVA DIVADLA, BRNO

 

K rekonstrukci byly navrženy interiéry vstupních a společenských prostor, které jsou rozloženy do tří podlaží vzájemně propojených halou a dvěma schodišti. Dále byly rekonstruovány zkušebny, šatny, maskérny, kostymérny a další prostory včetně kanceláří vedení divadla, které bylo postaveno začátkem šedesátých let minulého století.

(kategorie: veřejný interiér II; autor a přihlašovatel: prof. Ing. arch. Petr Hrůša, ARCHITEKTI HRŮŠA&SPOL., ATELIÉR BRNO, s.r.o., www.hrusa-atelierbrno.cz)

- Zadání ze strany investora:

Rekonstrukce interiérů Janáčkova divadla Brno kromě jeviště a hlediště.

- Velikost interiéru:

Budova má obdélníkový půdorys o velikosti 51 x 96 m a má 7 nadzemních podlaží. Celková výška od paty po nejvyšší bod je 42 m.

K rekonstrukci byly navrženy interiéry vstupních a společenských prostor, které jsou rozloženy do tří podlaží vzájemně propojených halou a dvěma volnými jednoramennými schodišti, která byla důsledně opravena z hlediska požární bezpečnosti a jejich výraz byl zachován původní.

K provoznímu vybavení interiérů patří: tři sálové zkušebny, veškeré rozsáhlé šatny pěvců, sboru, orchestru, baletu, sólistů, vše s vlastním hygienickým zařízením, maskérny a kostymérny a další rozsáhlé technické vybavení divadla jako jsou malírny, sklady kulis, dílny a strojovny. V přízemí byly obnoveny veškeré kanceláře pro vedení opery a orchestru, zasedací místnosti, kantýny, šatny pro divadelní orchestr, vrátnice a zvláštní vstupy. V suterénním podlaží je rozsáhlé technické zázemí budovy, jehož součástí je krytý hospodářský vjezd.

- Zvláštní okolnosti a specifika stavby nebo rekonstrukce

Objekt Janáčkova divadla byl postaven v letech 1960 až 1965 podle projektu zpracovaného KPÚ Stavoprojekt Brno, ateliér arch. Oplatka (Otakar Oplatek, Vilém Zavřel, Ivan Ruller, Boleslav Pisařík) na základě konceptu vyhrané architektonické soutěže architekta Jana Víška ze začátku padesátých let.

Budova slouží opernímu a baletnímu souboru Národního divadla v Brně a k pořádání reprezentativních společenských akcí. Ve foyer jsou pravidelně instalovány výstavy. Budova se nachází v Městské památkové rezervaci a je v Ústředním seznamu kulturních památek. 

Interiéry Janáčkova divadla jsou tedy spojovány s  architekturou „zlatých“ šedesátých let, která se také nejen v konstrukci domu, jeho výrazu projevuje jako programová moderna. Vnitřní řešení interiérů zapadá do jejího odkazu a navazuje na odkazy architektury roku 1958 - úspěšného československého pavilonu na Expo Brusel. V interiéru se také uplatňují návaznosti na modernisticky založenou tradici let šedesátých, která právě v Brně má svou atmosféru až jedinečnost.

- Použité materiály

Ve vstupních a společenských prostorech a foyerech jsou použity tyto materiály: dlažba kamenná bílá - zřejmě bulharský a šedý mramor, obklady sokl - bílý krystalický mramor, parapety - černý mramor typu Nero Marquina; kamenné fontány na vodu (kruhová – bílý mramor, obdélníková – serpentin). Meziokenní pilíře a stěny schodiště I. a IV. pokrývá světlá béžová latexová barva, špalety oken mají obklad stejně jako sokl bílým mramorem, kruhové sloupy jsou pokryty štukolustrovým umělým bílým mramorem. Obklad stěn při hledišti a nouzovém východu je dřevěný lakovaný z údajně iránského jilmu, vstupní partie do hlediště z foyerů z ořechu. Ve foyer zbyly před okny závěsná zařízení po drapériích, které byly také obnoveny. Nábytek je asi původní, jeho kostra je ocelová – černé nátěry, sedací nábytek je čalouněn modrým sametovým textilem. Pod okny jsou kryty na topné parapetní soupravy ze smaltovaného hliníku v šedé barvě s původní barevností tmavomodrou podle projektu.

Slavnostní schodiště ve foyer má černou žulu na schodnici z umělého mramoru;  nosnou konstrukci vytváří umělý mramor bílý, stupnice Šluknovský syenit, podstupnice bílý mramor.

Madla zábradlí slavnostního schodiště mají hruškové dřevo mořené načerno a lakované klavírovým lakem do vysokého lesku, části jsou spojeny z několika bloků vruty a kolíky.

Vzhledem k výsledné původně projektované úpravě jde jednolitý černý tzv. klavírový lak ve vysokém lesku. Původně všechny plochy foyerů jsou provedeny v hladké sádrové omítce s latexovou barvou, odstín bílý. Ve foyerech je zrcadlová plocha, kterou odděluje od podlah kamenný sokl, rám tvoří v původním návrhu leštěná mořená hruška a černý klavírový lak s vysokým leskem.

Boční schodiště do foyer vede z I. do IV. podlaží; jsou zde stupnice a dlažba z mrákotínské žuly, podstupnice, schodnice, sokl bílý mramor, na boční stěny byla aplikována skleněná mozaika v zelenomodré barvě.

Architektura současně rekonstruovaného interiéru nehledá ekvilibristiky v nějakém extravagantním pojetí soudobosti, ale spíše v aluzi spočívající ve zde kvalitním umění interiéru a jeho až důsledným obnovením.

Rekonstrukce se držela výrazu vycházejícího z představy lidového „demokraticky založeného luxusu“ šedesátých let minulého stoleté. Ten byl ideově dán původně již z první republiky, později v podstatě konzistentně i za socialistické éry, mimochodem působí i jako doklad uvolňující se atmosféry. To vše je zde po rekonstrukci esteticky zase přítomné. K tomu patří i obnova diskutovaných záclon a drapérií, které jakoby ještě nechávaly stejně jako tehdejšímu a po rekonstrukci tak i dnešnímu návštěvníku vkročit za oponu běžných, každodenních jevů. V rekonstrukci a návrhu nového je ctěna estetika jakoby tehdy nově objevovaného občanského civilizmu 60. let, spočívajícího v kontrastu dnes již téměř nedostupných anebo velmi drahých obkladů z iránského jilmu a ořechu; to vše třeba v  záměrném kontrastu s  kryty radiátorů z jemně děrovaného vlnitého plechu anebo konstrukcemi nábytku z až někdy úsměvně ale mile působících svařenců z obyčejných ocelových „jeklů“. Projekt rekonstrukce tak obnovil původní esprit interiérů foyerů s pozoruhodnými výtvarnými lomenicovými detaily stropu včetně osvětlení např. u šaten, i nově pojatých pracovišť v tvůrčích kancelářích a dalších pracovišť.

- Zvláštnosti z pohledu autora interiéru

Projekt rekonstrukce interiérů rozvíjí možné kvality objektu, nesnaží se divadlo vůbec podle tzv. soudobých trendů architektonicky svévolně „předělat“, ale naopak jej udržet v intaktní a samozřejmě i více funkční podobě. I rekonstrukce uměleckých děl a výrobků, např. kamenických, úprava foyer, doplnění mobiliáře, zkvalitnění hygienického zázemí a zařízení návštěvníků a uměleckých souborů i technických zaměstnanců a dále rekonstrukce některých konstrukčních systémů, které dlouhodobě nevyhovují, jsou vedle „rozsvícení“ stávajících spíše skromně vyznívajících interiérů nejvýznamnější části projektu rekonstrukce.

Kromě ukázněné rekonstrukce projekt řešil také slavnostní oponu, sochařské pojednání artefaktů u hlavního vstupu, nové umístění sochařského artefaktu, informační systém a další detailní prvky, z původního a ne snadno dodržitelného pojetí grafiky charakterizující veřejné i neveřejné části divadla.

Divadlo v pojetí rekonstrukce interiérů ani teď rozhodně není svévolným architektonickým experimentem nebo mementem nějakých subjektivně založených „nových idejí“ ani neoplývá architektonickou exkluzivitou, vycházející z již daného kulturního účelu objektu s jeho výtvarně uchopeným účinkem.

Architektura současně rekonstruovaného interiéru avšak nehledá tato pojetí se soudobostí korespondenčních umění v omezeném prostoru ani retro vzpomínku na oficiální socialistické umění, mimochodem zde méně výrazně přítomné. Artefakty tady neakceptují standardní typový průmyslový výrobek, ani neslouží jako kulisy pro formu pseudodivadelně diváckého pojetí zapojení do hry, jsou zcela normálně řemeslně umělecky pojatým estetizovaným interiérovým funkčním a na původní východiska navazujícím prostředím.

Prostory a objekty interiéru se tedy programově vyhýbají extrémům a realizují se tak ve smyslu odkazu Bruselu 1958 dále uchopené nekonfliktní principy moderny s odvoláním i k soudobým nositelům třetí generace techniky a teoreticky opírající se o zachování východisek teorie architektury, vycházejících z věcného pojetí architektonického prostoru (R. Moneo, E. Souto de Moura, zejména I. de Sola-Morales).  Pojetí původní i nové v návaznosti na ně je neseno kontinuitou a mezigenerační spoluprací architektů a výtvarných umělců s očekáváním přínosu nadčasové myšlenky architektury.

 

03.03.2020