BISTRO SPIŽÍRNA 1902, PRAHA

BISTRO SPIŽÍRNA 1902, PRAHA

 

Rekonstrukcí čtyř spojených krámků vzniklo rodinné bistro na okraji Vinohrad. Všechny navržené koncepty vzaly za své v okamžiku, kdy byly při bourání odhaleny staré dlažby. Touha po autenticitě byla byla společná pro všechny. Ve Spižírně vznikla neopakovatelná atmosféra a při které se hosté cítí jako když si dávají svačinu v zahradě...

(kategorie: veřejný interiér I; autor a přihlašovatel: Ing. arch. Kamil Štajgl, www.kamilarchitekt.cz)

Spižírna 1902 je bistro, které je opravdu rodinným podnikem. Jsou do něho propsány idee, o kterých jsme snili už dávno před tím, než se objevila možnost na Korunní začít s rekonstrukcí čtyř spojených krámů.

Bylo to pro mě krásné zadání a do začátku jsem dostal téměř snovou výchozí pozici: volné pole působnosti, které mělo hranici pouze tam, kde končila má tvůrčí fantazie. Svoboda a maximální důvěra zadavatelů mě motivovaly hned na pomyslné startovní čáře.

Když se ohlédnu a pokusím se objektivně říct, čím je hotový interiér jedinečný, je to ten fakt, že vidím nejen kus svého vkladu, pohledu, estetiky, ale vizuální cítění všech tvůrců, kteří za dobu procesu zrodu Spižírny prošli jejími dveřmi.

Jsem rád, že se povedlo skloubit pocity nás všech do jednoho celku, prostoru, barev a tvarů. Musím však přiznat, že pro klienty bylo mnoho věcí překvapením, na které jsem je předem nepřipravil. Ono to často překvapilo i mě. Bez experimentování si ale svou práci nedovedu a ani nechci představit.

Než jsme se pustili do stavby, nastínili jsme si několik možných konceptů. Když jsme však na stavbě začali bourat a objevili jsme staré dlažby, všechny původní úvahy se rozplynuly. V ten moment se potvrdilo, že touha po autenticitě je nám společná. Pro mě v architektuře, pro ně v gastronomii. Celá rekonstrukce postupovala  živelně, téměř z hodiny na hodinu. Stále se to vyvíjelo a my neměli žádný konkrétní plán kromě toho, že chceme vytvořit něco skvělého.

V hlavě jsme měli jasný přístup k řešení situací a priority. Nejdůležitější je pro mě celkový pocit. Co jde vyrobit, to se vyrobí. A když se dá vyrábět z věcí, které nám někde ladem leží, tak jedině dobře. Ne všechno musí být recyklované nebo DIY, ale stůl ze dřeva, které bylo původně určené na stavbu patrové postele, světla ze skleněných tyčí vytažených z koutu zahrady, vlastní design tapet přecházející ze stěn na strop, mračna malovaná koštětem nebo polovina věcí, které jsou v tomto interiéru vyrobené našima rukama, to byla podstata. Ten příběh. Jsem vděčný, že jsem ani jednou za celou dobu projektu neslyšel, že něco nejde. A když byl někdo z nás skeptický k novému nápadu, i přesto nechal ostatní, aby to zkusili.

Zhruba po dvou měsících intuitivní práce jsme stáli před rozhodnutím o tom, jak bude celý podnik působit. Jakou bude mít tvář, charakter, jaké bude mít své „osobnostní“ rysy.

Chtěl jsem, aby se lidé - návštěvníci ve Spižírně cítili, jako když si dáte svačinu v zahradě. Pocit klidu, tiché radosti a za zády vnímat, jak za chvíli zapadne slunce za horizont. V hlavě mi při tomto pocitu zahradní svačiny vytanula vzpomínka na dílo P. A. Renoira (Bal du moulin de la Gallete). Dílo uznávané mimo jiné pro touhu zachytit mihotající se flíčky světla na tvářích návštěvníků letní slavnosti. Pro mě významný moment v dějinách umění jsem propsal do interiéru pomocí světel, jako přímky slunečních paprsků nepravidelně protínající hlavní prostor. Tuto milou náladu jsme okořenili estetikou secese, art deca, mexika, industriálu i punku. Prostě zde platilo - čím víc, tím líp.

Když končila fáze stavebních prací, tak se do procesu zapojila moje přítelkyně designérka Anna Štěpánková, která měla nejprve na starosti design nábytku a doplňků a nakonec jsme krásné a tvrdé (dokonale partnerské) dva měsíce společně dokončovali každý malý detail. To ona z velké části vtiskla celkovou podobu Spižírně a vdechla jí kus své autentické „aničkovatosti“.

Do poslední chvíle jsme se rozhodovali o každé věci s vědomím toho, že ovlivňuje výsledek. Každá přidaná věc vychylovala jazýček vah na jednu nebo druhou stranu a cílem bylo, aby skončil přesně uprostřed. Abychom udrželi fundament. Atmosféru.

Děkuji všem kamarádům - umělcům i řemeslníkům, kteří se tohoto projektu účastnili a děkuji hlavně majitelům, že mi dali prostor vyzkoušet něco nové, co mi ukázalo, jak lze několik společných představ skloubit do jednoho interiéru, řečeno s trochou nadsázky - do jedné odpolední svačiny na zahradě.

13.03.2018