ABSOLUTNÍ VÍTĚZ A VÍTĚZ KATEGORIE - SOUKROMÝ INTERIÉR NOVOSTAVBA

ABSOLUTNÍ VÍTĚZ A VÍTĚZ KATEGORIE - SOUKROMÝ INTERIÉR NOVOSTAVBA

 

MODERNÍ DŮM VE TVARU SRDCE, HAVLÍČKŮV BROD

Investor dal autorce naprostor volnou ruku a vznikl ojedinělý dům organických tvarů. Přál si pouze vysoké stropy. Obývací prostor s vysokým stropem se ihned stal ústředním prostorem celého interiéru v minimalistickému duchu. Architektka navrhla také jednotlivé zařizovací předměty v celém domě, které byly vyrobeny na míru.

(kategorie: novostavba; autor a přihlašovatel: Ing. arch. Daniela Polubědovová, www.insidecor.cz a www.archiweb.cz)

Bezpečí a výška

„Měl jsem jenom dva hlavní požadavky,“ vysvětluje mi svůj přístup majitel. „Chtěl jsem, aby dům přinášel pocit bezpečí a měl vysoké stropy.“ Proč? „Protože přinášejí vznosné myšlenky,“ dodává s úsměvem. Aby dostal, co požaduje, vybral si Danielu Polubědovovou. Našel ji prý na internetu, zamlouvala se mu její práce -  a velmi rychle se domluvili. Architektka dům zasadila do svažitého terénu tak, aby mohla být jeho spodní část využita pro zázemí stavby (technologie, garáž, dílna, prádelna, sušárna, zásobárna) a obytná část se mohla „odehrát“ v nejvyšším bodě parcel. Dům dostal vyvážené proporce, jež jsou pro něj – spolu se zaobleností – příznačné. Jádro domu tvoří rozhlehlý hlavní obytný prostor vysoký tři metry s výhledem do zahrady, jenž je spojený s kuchyní a jídelnou. Vedle toho obsahuje čtyři pokoje, manželskou ložnici, pokoj pro hosty, dětský pokoj a pracovnu, přičemž ze všech se dá vstoupit přímo na dřevěnou terasu. Každý v rodině má dostatek soukromí, spoustu místa, ale také příležitostí, jak být spolu.

Daniela Polubědovová je architektka a designérka v jedné osobě a při navrhování mohla uplatnit svůj talent v celé jeho šíři. Nešlo zde jenom o prostorovou kreaci, nýbrž o kompletní ztvárnění jednotlivých částí domu, prakticky veškerého jeho vybavení. Co kus, to návrh, to nově vyrobený originál. Vymyslela podobu kuchyně, jejíž bělostné prvky jsou zvlněné, což lze vnímat jako ozvěnu vlnek na ocelové fasádě, ostrůvek s dřezem, přes postele, knihovny, skříňky, police, až po závěsy a záclony, které veliké prosklené plochy zjemňují a dodávají jim nekašírovanou vznešenost, na níž tolik nesmyslně adorovaná česká architektonická přísnost bohužel rezignovala. Je to dělané se smyslem pro vztah detailu a celku. Proto jsou jednotlivé věci spolu schopny vzájemně komunikovat a doplňovat se. Dohromady jsou ztělesněním řádu, který se zde projevuje jednak ve stylové čistotě, jednak v harmonii. Kupříkladu prkna, z nichž jsou zhotoveny vnitřní dveře, už byla předtím použitá v jiných souvislostech a nyní nacházejí svou novou existenci, díky čemuž veskrze moderní dům dostává patinu. Kdokoliv jde po schodišti, může se dotýkat madla, které bylo odlito podle nalezených klacíků, a stejným způsobem vznikly kliky dveří nebo kování klíčových dírek, jež bylo odlito podle lístku z břízy. To samé platí o kladkách koupelnových topných těles, které natolik věrně odvozeny z dřevěných špalíků, že z nich můžeme třeba odečítat letokruhy. Je to funkční a zároveň krásné. Interiér doslova zaplavuje světlo. Vedle okenních otvorů tomu pomáhá barevnost, odstíny světle a temně zelené a modré v blankytném ladění.

Proudění energie

Daniela Polubědovová říká, že cokoliv považovala za vhodné, to mohla uskutečnit – investor jí dal naprostou důvěru a volnou ruku: „Bylo to pro mě stejné, jako bych to dělala pro sebe.“ Od prvotní skici, na níž se nemuselo nic zásadního měnit, až po dokončení uplynulo pět let. Je znát, že se nespěchalo, to je vždycky dobré znamení. Zahrada proto mohla vyrůstat najednou s domem a stává se tedy jeho součástí. Většinou to bývá tak, že na její řešení dochází až se zpožděním, a někdy na zahradu už ani nikdy nedojde, protože už byly vyčerpány finanční možnosti: nové domy pak zůstávají na půli cesty, aniž by si to jejich majitelé uvědomovali: architekti zhusta publikují fotografie, kde jsou ještě míchačky a stavební materiál. Zdejší zahrada svými trávami, bambusy, popínavými rostlinami, hustým trávníkem a skladbou kamenů připomíná zahrady japonské. Jako plot byly směrem k sousední parcele zvoleny prosté roxorové tyče (jinak slouží k vyztužení betonových konstrukcí) ukotvené v různé hustotě, které doplňují bambusové stonky, a panuje mezi nimi symbióza, jakou bychom mezi industriálním a přírodním materiálem nečekaly. Tento překvapivě pozitivní vztah je dobré si pro budoucnost uchovat v paměti.

Dům na pozemku vytváří srdce, což si návštěvník nejprve neuvědomí, ale zjistí to, jakmile stavbu obejde po celém jejím obvodu. Anebo – když je někdo méně chápavý – si toho povšimne při studiu nákresu, nicméně to je přece jen krajní případ. Tento neobvyklý půdorys přináší výhody projevujících se v přirozeném uspořádání obytné části, která je doširoka rozevřená, aby do sebe vstřebala co nejvíce ze zahrady a blízkého smíšeného lesa se vzrostlými javory, břízami a smrků či borovic. Asi takhle. Cítíte, že v domě pulsuje energie ve správných proudech: nikde se netříští, protože hrany se zde nepěstují, a tak energie může volně protékat, aniž by si to jakkoliv vynucovala. Nechci se dopouštět mystických a potažmo mysteriózních úvah, ale občas – ve velmi výjimečných chvílích se mi stane, že mám pocit, jako by se některé domy svým charakterem, výrazem a celkovou hlubší podstatou blížily fungujícímu organismu, v němž se člověk jaksi automaticky dobíjí, aniž by musel být připojen k elektrické síti. Zde je dobré zpozornět. Jedná se totiž o kouzlo svého druhu. Mockrát jsem s ním za dlouhou dobu, co se vypravuji na lov domů, nesetkal, ale tohle je přesně ten příklad: vstoupíte dovnitř, hned je vám všechno jasné, protože víte, že jste ve stavbě přeměňující všední den na svátek. Prostě srdeční záležitost! Nevím, jestli je to dáno tím, že jej navrhnula žena, nicméně přijde mi to jako nejlepší z možných vysvětlení, která se nabízejí. Je však nejjednodušší.

Jakmile Josef Sudek viděl dokonalou kompozici, kterou chtěl zaznamenat na fotografickou desku, tak říkal, že slyší hudbu. Vždycky jsem tomu věřil. Tady jsem hudbu slyšel – a nelinula se z ukrytých reproduktorů a ani jsem neměl halucinace. Když jsem měl zase odjet, nechtělo se mi, ačkoliv jsem měl před sebou další slibnou výzvu.

15.04.2018